S drákulou do nebe


Anotace:

Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. V první, dětská parta přivátá z ulice objeví romantickou zahradu, kde žije vypravěč následujících událostí - stárnoucí herec. Objevením rajské oázy na periférii města, malí rabiáti nechtěně vstupují do umělcova osudu. Díky jeho výraznému zjevu, černým vlasům, pronikavému pohledu, svéráznému oblečení, se děti domnívají, že objevily sídlo upíra. Neuvěřitelné se stává dennodenní skutečností. Darebáčci, kteří nemají daleko k jakékoliv rošťárně, jsou v očích herce nakonec mnohem opravdovější a čistší a lidštější, než ctihodní obyvatelé fiktivní Kotlinky, kde místo práva vládne prohnilá skomírající diktatura podporována násilnou falangou. O tom ostatně vypráví i hercův deník. Lidé ani netuší, co všecko je v provinčním městě plném zvratů, nesnází, poťouchlostí a násilí, ještě čeká. Jako by jejich krédem bylo: „Radši všichni v pekle, než jeden z nás v nebi..." V druhé části novely přeskočíme dekádu let. Vypukl válečný konflikt. Z dětí jsou dospělí, opět se setkávají v Kotlince obklíčené znesvářenými stranami. Každý den je naplněn násilím, podlostí a ohavnostmi. V Kotlince se daří jen vyvoleným. Ale přes všechnu choulostivost lidských vztahů v dennodenní mrzké bídě, vítězí touha po přátelství a lásce. Navzdory všem válečným útrapám se všichni snaží si navzájem pomáhat. Uhrančivá blízkost smrtí však mění všechny plány.

'Novelu jsem psal téměř deset let, samozřejmě s velkými přestávkami. Na začátku byla inspirace z válečného Sarajeva, která, stejně jako má fiktivní Kotlinka v textu, byla také obklíčená armádou, uvnitř města se nesmírně živořilo, páchaly se zločiny, ale také se žilo a milovalo a dokonce se rodily i děti. Pak mi došlo, že ten můj příběh není jen událost někde z jihu Evropy, ale že se může odehrávat kdekoliv jinde na světě a určitě číhá i v budoucnosti, čeká na místě, kde by vás to ve snu nenapadlo. Toužení po moci a násilí jsou v lidstvu přehluboké. Vždycky se totiž najde nějaký samozvaný vůdce a s ním ochotná falanga prosazovat rádoby vznešené myšlenky, i kdyby se mělo ve finále platit všemi životy. Má vymyšlená Kotlinka je bohužel velmi reálná a každý z nás v ní může jednou uvíznout...'


Koncert (ukázka z knihy S Drákulou do nebe)

    Myslím, že si to nikdo neumí moc dobře představit, když místo skel jsou v oknech mřížkované igelity s nesmyslně modrým potiskem delfínů. Lakomí donátoři z ciziny věnovali obyvatelům zdevastovaných domů plastové zástěny, ty dělaly z lidí rozplizlé stíny, jako by ses díval přes špatně umytou skleničku od jogurtu. Do Kotlinky v rámci humanitární pomoci směřovalo stejně jen to, co zbylo z nadbytku. Příkladem se stala zásilka psích a kočičích konzerv, které nakonec jedli z hladu vyzáblí lidé. Za matnou stěnou blikaly štiplavé knoty svíček, aby se na chvilku zapomnělo na lezavou zimu.

    Společenskou zábavou různých šíbrů se staly psí zápasy. Vyhublí šampióni, vysílené zvířecí bytosti, se rvali bez hlesu jako v němém filmu. To jsem viděl. Vrahounský tyátr bych raději obsadil lidmi, byli by drsnější. Z válečného marasmu měli vymyté mozky, jiskřící pivní půllitry, do nichž není co nalít. Místo k přežívání.

     Kotlinku obklíčila válka. Jediný obchoďák ve městě vypadal z dálky jako obrovská skládka sutě. A nejrušnější městkou třídou, honosně se jmenovala Vítězná, se v noci, kdy sem nebylo z kopců vidět, promenovali pokleslí gangsteři obklopeni patolízaly, práskači a ke všemu ochotnými poskoky. Dobrou večeří mohly být i bodliny ježků, ale žízni po kořalce a touze po cigaretě se nevyrovnalo nic. Za hrst vajglů by si člověk odpustil i cestu s nějakou ženskou kolem mléčné dráhy. Kotlinka žila v kolotoči marného bažení.

     Toho času jsem se ukláněl v nabitém sále Městského divadla, a poťouchlá pýcha nenasytného ega ve mně bubnovala: Jsi přece uznávaný umělec, obdivovaný a respektovaný daleko za hranicemi, co tady děláš? V ten okamžik jsem si připomenul svého patrona, svatého Simeona a polila mě hanba. Patřím přece sem a Kotlinka je můj osud.

     Teď v roli Mefista jsem prorocky zpíval: -Kde jsem, tam je peklo, a kde je peklo, tam musím být já…

     Dozpíval jsem a odměnou byl zhrublý aplaus vybuzený utrpením prošlých dnů a měsíců. Potlesk gradoval a bouřil. Až po chvíli se zklidnil, podobně v bezvětří opadne mořský příboj. Mrazilo v zádech.

     Rozpřáhnul jsem ruce, chtěl jsem všechny živé z Kotlinky obejmout a pokusit se zvěstovat biblické podobenství. Příběh o bohatém tučném světě, co káže vodu a pije víno a Kotlinku nechává na pospas vrahům. Všichni ve světě zbaběle přivírají oči a o Kotlince nechtějí slyšet.

     Řekl jsem: -Byl jeden boháč s dívčíma rukama, co nikdy nepracovaly, dobře v přepychu mu bylo každý den. Až jednou se před jeho domem ocitnul tulák jménem Lazar a měl hlad. Táhni, žebroto, odplivl si pán. Lazar nedostal nic. Poslední lakomcova špatnost, než si ho vzal osud do pekla. Zato Lazara přenesli andělé do nebe. Když boháč teď už nahý zoufale vykouknul z plamenů, vroucně prosil Abraháma, aby mu poslal Lazara s kapkou vody a svlažil mu rty. Ten mu ale vzkázal, že už dostal všecko dobré za života a proto je mezi nimi oběma veliká propast, kterou člověk neumí přejít, neboť odděluje jeden svět od toho druhého…

     Rozhostilo se plaché ticho, všichni přemýšleli, zda jsou těmi boháči, co všechno dobré už dostali, nebo zda jsou těmi chudáky o žebrotě. V každém z nich byl kousek toho všeho.

     Když jsem se o několik hodin později snažil v úkrytu za betonovými zdmi naslouchat hladovým plamenům, co mě chtěly pohltit, pochopil jsem svůj omyl, spatřil pýchu, která vedla můj život k jedinému cíli, být v posledním okamžiku sám.

     Forbína Městského divadla nebyla ústřední scénou toho večera. Hlavní se odehrávalo představení bez příkras a vzletných projevů hned za divadlem v ulicích rozstřílené Kotlinky, odkud se ozýval klapot podkov. Zvuk z nebe vytržený. Jezdec na koni byl Prskoš, který se sám zvolil obráncem Kotlinky a na biblické příběhy nevěřil. Prskoš přece nebyl žádný myslitel. Cválal na svém Beránkovi jako Kristus na oslíku v uličkách Jeruzaléma, jen místo olivové větvičky držel v ruce pušku.

     Každý to má ve městě v hlavě neúprosně zavedené. Události jsou ve vzpomínkách zaznamenány vlastním životem. Tak se to do lidí vrylo, že když začalo z přilehlých kopců kouřit a nad koruny stromů stoupaly šedivé obláčky, to se děla a houfnice nadechovaly k vraždění, znamenalo to jediné: je po válečném cigárku, pauzičce k otřepání a teď je třeba zdrhat.

     To pak ve vteřině nikde nebylo živáčka, i po vrabcích veta. Pud velel našlapovat opatrně a po špičkách zmizet do smradlavých sklepů nebo alespoň přitlačit tělo za nejbližší suť s vyhřezlými dráty. Jedinými svědky dunivých střel se pak staly ohořelé stromy s mrtvými ptáky a prostřílenými vraky aut, s kulisami zřícených domů, s válečným gulášem rozdrcených cihel a betonu, nad nímž se vznášel jemný kouřový prach. Zalezlí srábkové připomínali děti, co si hrají na četníky a lupiče… Ale stačilo chvíli ve střelbě ustat a lidi se rychle otřepali. Hrůzu rázem vytěsnili. Dobře věděli, že by to nebylo ani k mušímu žití.

     Ještěže byl chvíli klid. Městské divadlo se zvolna nořilo do tmy. Tak jako vždycky po představení jsem si v šatně dopřával sklenici piva, v Kotlince to velkou vzácnost. Na dveře zaklepal Jágo, měl mě dopravit bezpečně domů. Pomohl mi do černé pláštěnky, kdyby neměla rubínové podšití, vypadal bych jako pošťák z jiného století. Nasadil jsem si klobouk s širokou krempou a vyrazili jsme. Já jako opentlený anarchista a se mnou věčně nahrblý Jágo v černých úzkých džínách. Divná dvojka zasazená do Kotlinky.

     Nebyli jsme ve městě jediní. Byl tu ještě Prskoš. Pán Kotlinky. Snajperská puška, kterou měl na zádech, byla elegantní, podobná tělu panny, propracovaná do všech detailů jako vzácný umělecký předmět z ďáblovy dílny. Prskoš se brzy pomstí.


S Tygřicí na tygru (Ukázka z knihy S Drákulou do nebe)

Všechny následující události by se po lanovce musely ponořit do příšerné nudy, kdyby se neobjevila Tygřice.

-Pánové, řeknu vám, že není nad pěknou ženskou, dal se po adrenalinové produkci slyšet Max.

Kluci slepičili doma u Janeleho, tlačili se kolem malého stolku a hráli karty. Kukličku s Májou to nebavilo a raději odešly na terasu.

Dveře nebyly úplně zavřené, tak mohly zaslechnout klučičí rozumy, co se jenom rozmatlají jako žvejkačka v horkém čaji.

-Má řeč, rozumoval Janele, -dyž si vzpomenu, jak sem visel z lanovky a nade mnou byl rozkročenej pohled pro největší frajery, řeknu vám, musel sem se hodně držet.

-Kecáš. A bylo vidět všecko? neudržel se Jágo.

-Úplně.

-Hovno, řekl se závistí v hlase Max, -nekecej že neměla gaťata?

-Měla. A přesto bylo vidět podstatný.

-Jo, klucí, a kdopak tu kukandu vymyslel, vnucoval se Čmuchal.

Holky na terase zadržovaly smích.

-Sou fakt praštěný… zrudla Kuklička.

Na další rozbor Kukliččiných kalhotek už nebyl čas. Venku se ozval chrchlavý zvuk túrované motorky. Kluci se přiřítili na terasu, aby zjistili, co se děje. Jako by to nevěděli. Na skútru dorazil Janelův brácha Ruda. Za ním seděla Tygřice jak vosa na bonbónu.

-Klucí, máme o zábavu postaráno, prohlásil Janele, -všeho nechte a pojďte na terasu, teď teprve něco uvidíte.

Nabuzení kluci se připlazili k oknu. Stačilo se jen trochu zdvihnout a pokojík byl z balkonu přehledný jako dlaň.

-To sem na to, ty krávo, zvědavej, až bych si šluknul půlčara, tetelil se Prskoš.

Mezitím Ruda vešel do pokoje a za ruku táhl Tygřici. Hubenou, šestnáctiletou holku s bronzovými vlasy. Parta nedýchala.

-A nepřijde někdo?, ošívala se Tygřice.

-Kdo by chodil, tokal Ruda. -Kdo by se tu teď vzal, bráška je nejspíš u vody a naši přijdou až večer.

Tygřice si sedla na okraj postele. Ruda si ještě chvíli dával načas jako by čekal na její výzvu. Pod oknem ho za to stihl pohrdlivý úšklebek Prskoše.

-Má ho vůbec?

-Drž pysk, bránil bratra Janele.

Ale to už se Ruda zvedl a došel k Tygřici. Vzal dívku kolem ramen a vášnivě ji líbal na tvář, na krk až k ústům, ale Tygřice se líbat nechtěla. Vykroutila se z Rudova objetí a zatřepala bronzovou hlavou, až se z toho rozsvítilo.

-Ty, Rudínku, neměl jsi dát do sběru spíš tu druhou vanu?

Nikdo na terase nechápal, co má vana s tím vším dělat.

-Ále, mávl rukou Janele a šeptal: -Brácha měl odvézt starou vanu do sběru.

A zatím se za oknem děly věci.

-Kašli na vanu, vzdychal Ruda. A znovu začal mlaskavě líbat Tygřici. Za chvíli v tom nebyla už žádná milostná erotika, ale šílená rvačka. Ruda svou Tygřici přece jen přepral. Lehl si na ni, vsunul jí kolena mezi nohy. Tygřice zaúpěla. -Rudóó, ty zvíře, ty bejku. Nepřestávej, nepřestávej!

Všichni viděli nohavice tygřích kaliopek a Rudův zadek v houpavém rytmu. -No, esli si, Janele, tvůj brácha myslí, že tohle je souložení, tak je na těžkým vomylu, dusil se smíchy Prskoš

-No co, nikdo učenej z nebe nespad, hlesl Janele.

-A třeba je to tak správný, třeba je to ta, no ta, předehra.

-Ste blbý, vyhodnotila situaci Kuklička.

-Jó a sprostý, přisadila si Mája.

-Prd předehra, ty krávo, šuká se jinak, nedal se oblomit znalejší Prskoš.

Ruda těžce slezl z Tygřice. Ta si svázala vlasy do ohonu a zatáhla je gumičkou.

-Až dostaneme Rudo požehnání, budeme to dělat opravdu. Ale do tý doby. Ruda zaúpěl. Zavyli i kluci pod oknem. Z toho závaru vystřelila Čmuchalovi nudle z nosu.

Klíč v domovních dveřích zarachotil. Brácha se splašeně podíval po místnosti, ale zděšenější byla Tygřice. Ruda ji nemilosrdně tlačil na terasu. Podařilo se mu ji vystrčit v okamžiku, kdy vešel otec do dveří. Vzduch byl čistý.

-Vy prasáci, zasípala.

Uvnitř se potil Ruda před otcem, který vypadal jako natažená pružina, co se každou chvíli utrhne. Ale fotřík si ho prohlížel takovým až vražedným pohledem.

-Rudo, chceš se furt jen flákat? A vůbec, proč jsi neodnesl do sběru tu starou vanu? Div jsem se o ní v předsíni nepřerazil.

-Ale tys neřek, jakou myslíš? Ta nebo ta, já vzal první, co byla na ráně, a bylo.

Otec se zakymácel.

-Počkej, děláš si srandu, snad si nedal do sběru tu novou?

-Co já vím, řek si, vezmi vanu, tak sem tu blbou vanu vzal a vodnes.

-Já se z toho zblázním, vyšiloval otec a zmizel ve dveřích.

Z chodby se ozýval jeho řev.

-Von, ten kretén, fakt dal do sběru novou vanu, proboha, to nemůže bejt můj syn, takový střevo. Proč mě, Bože, trestáš?

V otcově hlase bylo stejné zoufalství jako když se před časem Ruda před spaním zabalil do vlajky fotbalového klubu SK Rubín, ten otec bytostně nesnášel. Jen se na ni dívat, natož se praporu dotknout byl pro něho stejně nepřekonatelný pocit, jako kdyby se měl líbat s mužem.

Když se znovu objevil v pokojíku, pokoušela se o něj mrtvice.

-Rudo, řekni, že to není pravda? Žadonil o jiný verdikt.

-Ale tati, dyť je to jen jedna blbá bílá vana, snažil se Ruda fotříka uchlácholit.

Prskoš zařičel smíchem v jakémsi neukrotitelném záchvatu.

-Co se tady, krucinál, děje?

Otec otevřel dveře na terasu. A užasle koukal na celou sešlost včetně Tygřice, která si odfoukla ofinku z čela a sebevědomě prohlásila:

-S těma fakanama já nepeču,- a vykráčela středem.

Za ní se hned vydala uražená banda. Průvod uzavíral Janele, přitom vyhlížel uličku, jak se šikovně vyhnout hrozícímu odchytu. Ale taťka jen zíral a nějak se mu ta jeho vana nemohla dostat z hlavy.

Jen Ruda na ně vyprsknul: -Malý, hnusný sviňky, jsou snad všude.


Spaste naše duše


Ukázka:

Život je hroznej – patrně daleko hroznější než smrt. To je právě sadismus smrti. Celej život nás podvádí svou hrůzou - a pak se nám patrně zjeví co rozkošná růžová holčička od Renoira v Kouzelně okropené zahradě z dětských vzpomínek – a zadusí nás zástěrkou, než to tajemství živým prozradíme. Kurva. Kurvička malá, mocná. /Jiří Voskovec/

     Není začátek ani konec, všecko je kurevsky relativní.

     Tatínkem obdivovanej Nikita Sergejevič Chruščov, měl v tom milým a pěkným létě 1964 na sobě upnutou mysliveckou kamizolu - mně bylo dvanáct, Nikitovi mužnejch sedmdesát a tátovi za rok čtyřicet. Osud je na chvilku spojil v Lánským zámeckým parku, v oboře prezidenta Masaryka, kde se poklidně pásly krotký laně s líbeznejma očima jako malý pecínky chleba. Táta s Nikitou věděli, že laně nechápou čas. Nevěděj, co je minulost, ani budoucnost. Jsou to zkrátka boží hovádka, líbeznej obrázek stvořitele. Přesto se chystal masakr.

     Blůza nejvyššího Sověta s šedozelenou barvou a s našitejma knoflíkama z opravdovejch zvířecích parůžků, obepínala břicho tatínkova nejuznávanějšího člověka na planetě, v tu chvíli voněla košér slivovicí stejně starou jako já.

     Nikita Sergejevič zamířil mezi vlahé laní chlebíčky. Běžely k lovcům proti kulkám jako za pamlskem.

     Tatínek se lokajsky přihrbil a podal na střídačku nejvyššímu další nabitou flintu. Jen neztratit vraždící rytmus. Rána a pěkná trefa z blízka. V křečích řičela zvířata do letního dne smrt. Jatka ve vitríně.

     Nu što… pravilo si Blaho Nikity Sergejeviče. Asi to tak musí bejt. Tak uvažuje citlivej a spořádanej člověk, co si rád popláče. I otec si pak později rád pobrečel, a říkal tomu uvolnění, že mu špacírujou nervy Stromovkou.

     Laně zmíraly v Lánech spolu s opojnejma komunistickejma ideálama v poblázněným roce 1964. Když se sečetly první dvě číslice dalo to deset a šest a čtyři bylo zase deset. Vykutálenej rok. Znamení, aby se z kolíbek vybatolili hippies a začali s kytkovou revolucí. Říkalo se sexuální, a to vůbec netušili, jak jim to prokrvování sliznic jde k duhu, protože o třicet devět let později napíšou ve vědeckým časopise Science, že sexem rostou mozkový buňky jako houby po teplým dešti.

     Mastná žranice s Chruščevem na zámku neznala konce. Tatínek vyprávěl, že kdyby se všechny snědený potraviny a nápoje z toho dne smíchaly, naše venkovská senkrovna by přetekla. Ale už neříkal, jak klečel na jednom koleni před nejvyšším lidským Sovětem Nikitou Sergejevičem a držel před jeho očima rudý desky s nějakým nudným dokumentem, z kterýho ještě před chvílí četl elegán Gromyko, za přizvukování vojáckýho dobrodruha maršála Birjuzova. Oba dva byli natolik plní zvířecích mrtvol a chlastu, že by se nejradši natáhli do luxusních postelí a prospali zbytek dne.

     V ten samej okamžik, o několik tisíc kilometrů dál, bujará společnost herců a umělců v rybářský vesničce Saint Tropéz bouchla dvacátou třetí láhev šampaňskýho. Špunty vypouštěly vzácnýmu vínu perlivou duši. Serenáda zlatejch kapek dopadala na nahý opilce jako erotický okuje. Všecko se děje najednou. Tak opulentní pitku tady nezažili. Božský Bardotce je smyslnejch třicet let. Několik chvil předtím, než herečka, později ochránkyně zvířat, ukáže říhajícím chlapíkům z branže nejkrásnější poprsí světa, rozšafně řekne: Den je krátkej a práce mnoho… Zakulacenej rok se mohl potrhat smíchy.

     A o další vteřinu později se Nikita Sergejevič přimhouřenejma očima /takový oči mívaj srny v říji/ snivě zadíval do dvanáctiletý slivovice v barvě jantarem prozářený večerní Moskvy. Stopečku překlopil, otočil se a z ničeho nic políbil mýho otce porusky na rty a řekl: To je lepší jak trojitá kolínská – doslova to znělo - trojnoj oděkolon – a myslel tím dvanáct let zlihovatělý švestky.

    Ten rok se na starou ruskou gubernii Aljašku zdvihla vlna tsunami - ničivá, sedmdesát metrů vysoká, která pustošila břeh. Události smetly i Chruščeva, kterej předtím odbouchnul Stalina. Přišlo jaro pro Brežněva - zazářila nová hvězda v rudý lóži nad Kremlem. Peter Weiss v předtuše novejch časů napsal znuděnejm intelektuálům hru Pronásledování a zavraždění Marata v předvedení chovanců Charentonského blázince v režii Markýze de Sade. V západní Evropě zvedli daně, aby měli na teploučkou sociální duchnu a nikdo nechtěl ani pomyslet na východní „blahobyt“.

     Tatínek k tomu později dodával, že život jde dál a je pořád lepší, než se narodit jako patnáctý dítě bangladéžskýmu pastevci, kterýmu ještě v peřinkách useknou ruce, aby pak líp žebralo.

     A indián Crowfoot, sedmdesát čtyři let předtím vypouštěl duši na smrtelný posteli se slovy: Co je život? Záblesk světlušky v tmavý noci. Dech buvola v zimě. Malý stín, který běží trávou a rozplyne se v západu slunce.

     Americkej prezident Clinton, dohnanej k mučivýmu pokání za chtivý rty macatý stážistky, o sto let později proběhne ve žlutejch trenýrkách kolem hotelu Continental. Prezidentovo hřiště je střežený ve třech zónách. Odstřelovači na střechách číhají pod pražským nebem a chlápek z CIA jménem Eduard, lepí z nudy na kovovej okap už šestou žvejkačku. Konečně nejmocnější člověk světa proběhl hledáčkem Ediho pušky a zmizel za náplavkou stříbrný řeky. Krásnej Billi vyklusal ještě kousek na Letnou, směrem k bejvalý soše Stalina, ale nepomyslel na krutýho generalissima, vzpomněl si na kočičí tělo černooký Princezničky, keňský absolventky zemědělský fakulty, z Lobby baru. Bylo by to pěkný, moc pěkný, zasnil se prezident, a ta představa mu připadala v magický Praze splnitelná.

     Co si budeme povídat, Princeznička by mu stejně nevěnovala ani pohled. Nějakej americkej prezident jí byl šumafuk. Pro ni byl hlavním frájou elegán Portos, povoláním instalatér a jediným idolem, silně platonickým, byl ještě tak slavnej slepej zpěvák Ray Charles, od něho by si možná dala nazout střevíček a zazpívat I Got Woman, song o ženský, která vždycky půjčí chlapovi peníze, kdykoliv si o ně řekne... Mimochodem, když Portos vzal dráhu pod kytky a v peci strašnickýho krematoria chtěl udělat poslední salto, ucházel se o její tělesnost jeden slavnej hokejovej brankář a nabízel Princezničce za chvilkový potěšení desetiminutovou mzdu nejdražšího hráče NHL. Se zlou pořídil, a že to bylo balík, pěknej štůsek dolarů. „Víte, Princezničko, kdo já jsem?“ vytahoval se golman, „Já jsem ten slavnej , no přece víte…“

     Princezna se od baru, kde kralovala, na mrňouse ani nepodívala. „To už tu byli jinačí,“ a měla svatou pravdu, se svým tělem prošlapala napříč celý Bavory a teď už chtěla mít svůj klid…

     Billi cejtil, jak mu po zádech lehce stekla krůpěj potu, jako kapka rosy se rozpustila v jemný bavlně bílýho trička. Na zádech prezidenta se vypotil malej terč. Takový natěšení pro věčně žíznící atentátníky. Třešnička na dortu pro vrahy.

     Jenže v naší stověžatý matičce se nemůže stát to, co Františku Ferdinandovi, příteli mýho dědečka, kdy ho v Sajarevu ze dvou kroků střelil do vazu Gavrilo Princip.

     Vybraní agenti hlídající prezidenta vědí všecko, maj informace o každým kocourovi, o každý myšce. Našincům se nedůvěřuje.

     Čekáme na Billiho. Trčíme v šatně Židovskýho muzea. Maj tu plechový skříňky a sedmičlenej štáb americký ochranky neví, do čeho píchnout. Všem kručí v břiše už od božího rána.

     Sem, do poslední nejzapomenutější šatny na světě, se sbíhaj všecky žhavý linky, je tu i červenej telefon na vyhlášení války, proti všem a třeba i Marťanům. Stačilo jeden z telefonů zvednout a mohli jste třeba mluvit s Jasirem Arafatem, když byl ještě živej, nebo s ruským medvědem Jelcinem, když byl ještě střízlivej, nebo s Laponcema…

     Konečně dorazil „Velkej svačinář“, mohlo mu bejt šedesát, s prokvetlou šedivou hlavou. Boss přihasil na osmou a choval se jako živel. V jedný ruce čerstvý vdolky z Michelský pekárny, měl jich nacvaknutou tašku a v druhý svíral várnici kafe.

     Ochranka drsňáků se odrazila od šedivejch skříněk a tlačila se jako v závodce. Kafe krásně vonělo a amerikánští aqenti si načechraný vdolky, pocukrovaný panenským popraškem moučkovýho cukru, stejně vypadá první říjnovej sníh na Sněžce, po francouzsku rozkošnicky namáčeli do černýho lógru a srkali a chrochtali. Žádný slečinky z kavárny Pohoda. Hltali jako vyhladovělí horníci po noční šichtě.

     Oprášil jsem cukr z límce uniformy bezpečnostní agentury. Sako bylo funusově černý a na klopě zářil velkej zlatej odznak společnosti. Pitomec z grotesky.

     Jedině my, černí šerifové máme u Amíků bene, nám věří. Prsil se šéf, bejvalej kádrovák. Bezpečnostní firma mě proto pětkrát prověřila, pak mě vzali. Kdo nebyl čistej jako lilium, neměl šanci. Žádnej škraloup. Přitom jsem v devětašedesátým síťkou na motýly lovil v hradčanský kašně na druhým nádvoří tvrdý valuty. Marky, liry, guldeny… Tak brzo po ránu a strážci byli bdělí. Zapsali si mě do černý knihy Hradu, byl jsem tam jednou pro vždy. Jakej pak z ostudy kabát. V naší ulici mně banda pásků pasovala na frajera.

     Kdyby jen kádrováci tušili, že můj fotřík se léta vyhříval na bolševickým slunci. Že společně s Nikitou Sergejevičem sepisoval světovej mír, že s krásným Toníčkem Novotným, prezidentem z Letňan, často křižoval zpustošenou zemí, že sbíral vajgly před „úvé“ z příkazu samýho nejvyššího velitele ozbrojenejch sil, senilního Svobody, že osamocenýmu bejvalýmu kriminálníkovi Husákovi přihrble otvíral černý dveře vládního korábu, aby to měl u všech komančů - navždy a na věčný časy -nikdy jinak - dobrý.

     A teď jsem tu byl já. Jeho syn. V parádním vohozu soukromýho vočka. V hadrech temnejch jako africká noc, kterou si tolik pochvaloval poraděnko Baltazar. A čekal jsem, napnutej jako luk, jak vypadá první hráz kapitalismu. Těšil jsem se, co bude šikovnýho říkat, jak se bude vizionářsky tvářit.

     Už jede, vykřikl „Velkej svačinář“, nosič vdolků a kávy, odložil šumící sluchátka. Teď teprve nastal skutečnej šrumec. Jako by do chlapů napumpovali extázi, pustili dvěstědvacet voltů, jen my dva, černí šerifové, jsme zachovávali bohorovnej klid, protože jsme přesně nevěděli co máme dělat. Na pivu jsme to pak před chlapy schazovali – Co s tím naděláte, nějakej potentát jede z hotelu na krchov, šajba jako šajba, tak jsme jen přičumovali.

     Do minuty přifrčel k bráně prezidentskej opancířovanej Lincoln se samejma jedničkama na značce. Řadil se uvítací výbor s nejlepšíma chlápkama z politiky, stály tu persóny z Židovský obce, ukláněl se českej prezident Venán Havlů a nechyběly dvě hezký mladý holky, s kterejma by šlo hned točit pokračování Nabokovy Lolity – takový nevinný boží dítka a kdo se přece vyhejbá Bohu vyhejbá se sobě.

     Ti všichni šli vítat americkýho prezidenta, jako v blahý paměti císaře pána. Vyběhanej a vysprchovanej Clinton se zasunutou představou o Princezničce, přehlídl špalír jásačů jako zdevastovanou mosteckou krajinu, kde se není čeho chytit.

     Až teprve teď uviděl šéfa ochranky „Velkýho svačináře“ a vrhnul se k němu, podobně jako před hodinkou hladoví hlídači.

     „Chlape, jak bude vypadat ta dnešní rachota?“ ptal se prezident Clinton po americku bezradným hlasem, a přitom měl možnost vyhlásit planetární válku.

     A „Velkej svačinář“, šéf ochranky prezidenta USA, s vychytralejma očima mariášníka, vytáhl červeným fixem počmáranej kus papíru a vysekl instrukci:

     „Chce to rychle, tenhle hřbitov je nejslabším článkem dnešního programu, jo a tady máš kamínek na hrob Rabiho Léva. Je to speciál… Našel jsem ho dneska ráno u pekáren.“

     Pak Clintonovi nasadil jarmulku, jedna z Lolitek mu hřebínkem upravila patku a vzhůru na krchov.

     Suita se vydala podle instrukcí červenejch šipek z papíru Velkýho svačináře napříč hřbitovem.

     Družina šla tak rychle, že jsem za ní musel dobíhat jako ratlík. A když mně z toho tempa spadla mezi hroby služební čepice, měl jsem pocit, že se na mě Američan pobaveně podíval.

     Dal na hrob kamínek a metelil dál. Trvalo to asi jako kočičí zamrouskání. Hned bylo po všem. Desítky hodin příprav a pak párminutový povyražení…

     Ještě jsem viděl, jak kamínek nakonec šlohnul jeden z náčelníků Židovský obce. Sebral ho na památku slavnýho dne. Strčil si ho doma, v Karlínským přízemním bytě do kredence, mezi památeční skleničky a fotky rodiny. Ještě před chvílí šutr od Michelský pekárny a teď cenná relikvie, na který utkvěly nepatrný otisky prstů Billiho, s kterejma svíral nejedno hebký ženský ňadro.

     Modrou jarmulku, kterou měl Američan pár chvil na hlavě, jsem shodou šťastnejch okolností, získal já. Stalo se to ve chvilkovým zmatku, kdy levá neví, co dělá pravá. Všichni si už oddechli, že je to za náma, že se díky prozřetelnosti neobjevil žádnej vražednej sebevrah, ani osamocenej střelec. Ležela pohozená na stole.

     Natáhl jsem ruku a vzal si modrou čepičku s jasnou barvou nebe ve Středomoří, která byla ještě předehřátá chválenou mozkovnou prezidenta Clintona. Nedalo mi to a k látce jsem přičichl a ucítil šmak jižního ovoce. Tak ten den voněla hlava nejmocnějšího člověka nad všemi moři a kontinenty světa. Jen na chvíli jsem jarmulku z roztržitosti odložil na ten samej stolek, a než jsem stačil cokoliv podniknout, přivlastnil si Clintonovu čepičku čipernej zloděj kamínku. Měl jsem vztek.

     Ten den, v podvečer, jsem se mačkal ve dveřích hostince u Tygra a zahlídl jsem od zarosený pípy dva prezidenty - Clintona s Havlem jak nasávaji pivo s Hrabalem.

     A jak to dopadlo s kamínkem a čepičkou? Tak dlouho je měl sběratel za sklem v kredenci, až sám pozapomněl, proč je tam vlastně má. Při tísiciletý povodni natekla Vltava činovníkovi do karlínskýho bejváku a smetla všecky vzpomínky. Když voda opadla, přijeli dobrovolníci a vyvezli kamínek i jarmulku na skládku za Prahu.


Přehrada

(ze sbírky Podzemní řeka)


Bylo to mé tango. Tělo na tělo,
housle se mi v uších tlačily.
Den co den, beze spěchu.
A přitom jsem byl mačkán
jako vajgl v popelníku.
V lepkavé skládce
s bývalými pracovníky,
s živáčky nad hrobem.

Jen snění mi nechali.
Omezené jako bezpečnostní pás v metru,
který solidní člověk nikdy nepřekročí.
Stál jsem
u dna živoucího jezera.
Hluboko,
v moderní pyramidě.
Kolem řvaly nespoutané myšlenky
a hnaly se na lopatky
člověčích turbín.
Od toho divokého pekla vodní říše
mě dělila poklička
široká půl metru.
Sáhl jsem rty na chladný kov
a připomněl si,
že stejně se chvěje železniční most,
když po něm hučí naložený vlak,
natřásá se jako zadky
kubánských tanečnic
v půlnočním karnevalu.

Byl jsem v přehradě,
lapený v nepřehledném monstru.

V její patě to do nosu čpělo
naftou, uhlím, olejem.

Šíbři nabubřelých snů,
kteří už s lopatou nápadů nestačili
ve vyšších štolách stavby,
stali se tady obsluhou statoru vlastních slov.

Chtěl bych tu být cizí!
Posadit se na zajíce
do jiného života,
abych nevyl bolestí
jak indiánská vdova.

Ale to už mi šíbři
navlíkli erární montérky…
Za světlé zítřky kupředu!
A srovnej krok,
A zůstaň v řádě!

Ale já měl v hlavě střečka!

Utekl jsem chodbou
až k přehradním výtahům,
vybral si střední,
ředitelský,
měl mě vynést na korunu hráze,
na vzduch,
abych celý ten uměle vytvořený svět
pod sebou a před sebou
měl na očích.
Jenže nebyl nikdo,
kdo by obsluhoval lift.
Muži k tomu určení,
tři pionýři stavby
teď už jezdí
se smrtí v nebeském mrakodrapu.
Nenašel se nikdo,
kdo by uvedl výtah
do pohybu.
Najít kód tlačítka liftu
bylo stejné,
jako ve snáři se vyznat
po třech litrech
Frankovky.

Naše grandiózní přehrada,
přibližně stejně účelná
jako čínská zeď,
byla postavena,
aby zadržela
všecko lidské,
co se valilo
spodním proudem,
úhořími tahy
tam
a zpátky.

Prošel jsem labyrintem chodeb
důmyslné stavby.
Viděl jsem pohřebiště
projektů a snů
pod pupkem turbíny
už dávno archaické,
astmatické,
sotva slaboproudé.
Mlela z posledního.

– Osmý div světa! –
Ještě stále proklamoval hrázný,
absolvent zrušeného kursu
pro tribuny lidu.

Kdežto já chtěl
spravovat jen výtah,
řídit stroj,
co nosí lidi na vzduch,
mezi ptáky,
kde do teplých krajin
odlétají slova:
Přehrada našich gigantických snů
se stal skutečností.
Budoucnost ji schválí.

A najednou to přišlo.
Vyhlásili poplach.
Země se v křeči otřásla.

Třetí mostní pole –
Na dva prsty prasklina.

Hrázný,
režisér všech okamžiků,
budovatel skvělých zítřků,
které měly všecky mraky
jedním douškem vypít,
natáhl si volno
jako tenké gumy praku
a byl pryč.
protáhl se tajnou krysí dírou
pod jezerem.
Za ním,
s přehradními erby
projektanti
tajné chodby,
zasloužilí šíbři.

Z nich mi srdce nenastydne!

Spodní proud,
s nímž nikdo nepočítal,
našel si svou cestu.
Zalil turbíny.
zmlkly,
jako když do hodinek nasypeš písek.

Čas byl z říše vichřice!

Valí se to!
Prásk!
Řítí se stěna!
Pryč odtud!
Volali poslední šíbři.
Proud se nezadržitelně valil
do chodeb.

Kluci, za mnou!

Vyrazil jsem
ke střednímu liftu.

Kódovací kruh
byl bez číslic
(a to mě překvapilo).
Samá písmena.
Co teď?

Kódem bude určitě heslo –
erbovní,
snad počáteční,
ale jaké…

Vytočil jsem:
Za světlé zítřky,
kupředu!
Stroj se nepohnul.
Ze zoufalství
zvolil jsem heslo:
– VŠECKO PRO ČLOVĚKA –

Výtah se dal do pohybu.
Zbylo nás několik.
Míjeli jsme patra plná
lesklých plechů,
skladiště odznaků
a medailí a řádů
do šrotu odepsaných.
Zoufale zapištěly
betonové kry.
Dům šel za kyvadlo.
Výtah stoupal.
Potom se to stalo.

Bez bolesti
všecky
nás to rozpustilo
v proudu.
Ale žádná smrt!

A my
(spíš, už,
než ještě)
plavem.

Nad hladinou
vidím kolibříka,
tenoulince zpívá…


Parník

(ze sbírky Nůž do chleba)


Můj parník s tátou přijíždí od slunce.
S lidma moudřejšíma než jsem já.
Mám triedr větší než má hlava,
courám ho v pouzdru
na kopec nad jezero…
Až uvidím kolíbající se parník.
Kdybych byl ryba, doplul bych
a ploutví zamával…
Pak by můj táta kapitán
rozkázal vyndat sítě…
Vždyť jsem jeho syn!
Už dávno parník zmizel,
Tátu nedohlídnu…

Nikdy jsem ho neviděl.


Sedum let jsem upaloval

(ze sbírky Nůž do chleba)


Když sejdu v sobě až tam,
kde je pro tmu hlína,
uvidím jen matně.
Stožár ze železa,
viadukt z cihel,
praskání z nebe,
jak dráty hvízdaly.
A marně zkouším tvrdost křemene o beton.
Je mnoho bolestí, ale ta první je ve mně.
Ke kosti prstu prorazil kámen.
Ještě dnes tu jizvu poznám.
Vzpomínka, nic před ní a nic za ní…
Jako elektrická jiskra.
A pak někdo vítr odzátkoval,
Vyvál tmu, zkamenělý světlo,
mou bílou plachetnici.

Barvu holubů měl náklaďák,
co vezl mě a otce.
Já na korbě. Otec u volantu.
Jedu domů! Už nemusí do děcáku!
Doma, to je sestra, kterou jsem neunesl,
máminy ruce, ostrovy trosečníků.
Pohled z okna přes Vltavu,
kde za Hanavským pavilónem usínalo slunce.
Otec byl vyšší než věšák na kabáty.
Určitě neprošel dveřma bez skloněný hlavy.
Můj strach řval jak nadupanej dýzlák,
Když mě vychovával klackem,
abych pro svět lepší byl
a nepolíbil šibenici,
kterou mi předpovídal
tak sebejistě.

Panečku, co by tomu říkal Ondřej,
kamarád od šmíru.
Nakláněli jsme se jednou na podzim
přes okraj kamennýho mostu
a voněli do života jak do krásný ženský.
Chtěli jsme psát slova,
aby když řeknem nebe,
prolítl nám tryskáč kolem uší.
Pravdu jsme milovali tolik,
že jsme za ní v noci jezdili taxíkem do postele.
A stejně jako v chrámu na Hradčanech
se nám nad hlavama nakláněli
tmou nepoznaní apoštolové.
Ale ti naši hráli blues.

Má první holka byla z Malmö
a slovo jsem jí nerozuměl.
Zkoušela aspoň německy.
Nic z ní nezbylo,
jen na manžetě tužkou –
Ich warte – Sweden
Co bych tam dělal!
Ta další bydlela v Tatranské Poliance.
Cestou k ní vrzal sníh jak nový boty.
Třicet kilometrů po hrbolech
s kvérem na zádech
a s maskou na hubě.
Noc byla tichá. Štěpánská.
Jen velitel řval:
pochcánkové teď vás protáhnu!
V sychravým poloránu na chodbě kasáren
voněl meruňkovej nákyp.

Přece jen je báje žít!
To chtěl i Boďánek z našeho učňáku,
kluk od liftů jak já,
co pustil na mistra, jen tak,
čepici žluklý vazelíny
ze strojovny páternosteru…
Vyděsil se, pucvolem
mu utřel holou lebku,
od těch dob mu nikdo neřek jinak
než „ty černej Véno“.
Proč si zrovna tebe vybrala lifťácká smrt?
Roztáčel jsi lana na plošině paneláku
přepad jsi přes okraj střechy
rychleji než protiváha
volným pádem kolem oken
osmnácti pater.
Na copak jsi myslel,
když ti zafoukalo do nohavic?

Než jsem šel na vojnu
prochodil jsem noc
s rekrutskou kytkou v klopě.
Ráno na mě máma vylila konvici vody.
Maminko, já neflámoval,
jen jsem musel protrmácet noc,
abych si vyzkoušel, co vydržím.

Jednou ze vzteku
jsem hodil brašnu s učením
přes zábradlí posledního patra školy.
Prolítla jak utrženej lift
a plácla do necek s hašeným vápnem.
Zedník, co tam stál,
pil tři dny na zázrak, že žije.
Nakonec ho osud krejčí
přistřihl a zkrátil.
Dneska dělá rasa.

V deseti jsem utek z domu.
Na černo jsem dojel za město,
Až na staveniště.
Místo trávy štěrk a bláto,
místo lesa beton.
Ale já byl chvíli svobodnej!
S duší v kalhotách
jsem stihnul odpolení školu
a poslouchal o Jánošíkovi,
co s klukama přeskakoval ohně
a všem pupkáčům se smál.

Ondřeji, můj kamaráde, byls tak hubenej,
že po tobě ani mrňousové neoblíkli kalhoty.
A pamatuješ,
šťouchali jsme biliár u paní Karly,
smál se nám kulhavej Francek,
že nám zmastí půlky,
snad by to byl udělal, kdybys mu nepůjčil
harmoniku:
tumáš, foukej, ty jsi přece lepší
než parádní dixík ze Smečna!
A Francek muzicíroval,
až harmonika brečela.

V dobré paměti mám taky Pepana.
Válel sudy ve smíchovským pivováru.
V náručí mě nosil jako mimino
a příšerně se smál, až řičel.
Básníku, já tě mám rád!
Jako svý ledviny a srdce,
žít nemusím, ale tebe
budu opatrovat,
až ti bude blbě.
Kampak jsi dal ty dary,
Pepane?
Rychlostí šípu u Chlomku
ti poručila smrt
přerazit na motorce telegrafní sloup.

Ráno co ráno
jsem chodil k liftům
dejchat do střev
železo a vazelínu.
Kolik jsem znal šachet,
světlíků a střech!
Ještě dneska,
když jdu po ulicích,
ukazuju prstem na činžáky…
Tady nám, když padla,
dali plnej ruksak buchet.
Tam nás zamkli na půdě
a zavolali polici.

Jenou, kde jinde než v liftu,
potkám, chlápka
s tváří jihočeských šupináčů.
Povídá:
Když jsem byl mladej jako ty
i já měl posedlost a keser na básničky,
ale dlouho mi skákaly zpátky,
nechtěly mě za tatínka,
tebe přihnal
vítr z ulice,
bude to chlapče trvat
než se do tebe tvý verše
zamilujou

A roky šly dál po patrech.
Nevím přesně,
co mi tenkrát řekla,
když jsem ji držel tak pevně
jako spojku
půllitráka Harley Davidsona,
jen trochu povolit a přidat plyn.

Vím, že nás pak odvážel taxík,
neměl barvu holubů.
Já jedu k tobě.
Jedu domů!

Dala sis prst na pusinku.
Dovedlas mě ke kolíbce. Malej spal.
Konečně vás mám všecky tři doma
a já blbec z okna vyskočil a upaloval.
Sedum let jsem upaloval
lásko
než jsem pochopil,
že jsi to ty.